pátek 13. listopadu 2015

Týdny jak na horské dráze,

každý den není posvícení 

Ráno. V uších vám znějí tóny budíku. Pomalu odcházím z říše snů. Rozlepím jedno očko. V jeho zorném poli se objeví otevřená učebnice, nad kterou jsem včera usnula. Otevřu druhé očko a jeho pohled směřuje ven z okna. Ano, je tam tma. Tolik avizovaný podzim je skutečně tu. Musíme si tedy opět přivyknout na rány za svitu lampy. Protáhnu svaly v těla a odšourám se do kuchyně.
Znáte takový ten pocit po probuzení...kdy kolem sebe cítíte lehce napětí a tušíte že ten dnešní den nebude to pravé ořechové? Že vlastně se vám nechce vůbec nic dělat, ale přesto vám na stole leží kupa práce, kterou je nutno dodělat? Tak přesně takové jsem měla ráno. A nebylo to jediné.

V kuchyni ještě celá rozespalá, probíhá snaha Ten den vyšperkovat jak jen se dá, pomocí té nejlepší snídaně a raní čajový rituál. Nachytali jste mne...snažím se své ráno prodloužit co se dá v domnění, že všechna práce nějakým kouzlem zmizí z mého stolu. Při návratu do pokoje však zjišťuji, že se kouzlo ani tentokrát nekonalo. :(

Nořím se tedy do učebního textu plného odborných výrazů a grafů vysvětlujících fungování mikroekonomie. Příprava na první zápočet musí být poctivá. Nesmí se ošidit. Ale člověku se tak nechce. Po několika hodinách přichází vysvobození v podobě kručícího bříška...upozorňujícího na čas oběda. Na chvilku jsem zachráněna. Bezmyšlenkovitě nakrájím zeleninu a smíchám se sýrem. Vynikající řecký salát je na světě během několika minut. V klidu si vychutnávám každé sousto. Poté opět přichází učení, učení a zas to učení. Inu pokud jste povoláním student, tak se tomu to období nevyhnete. A tak to jde den po dni. Venku je paradoxně krásné počasí a vy musíte sedět doma, spolu s věrným přítelem...učení.

A jak tak sedíte pořád na jednom místě, vaše nálada začne pomalu klesat. Nervozita s ubývajícím dny na přípravu roste a vy ani nevíte jak se vlastně máte. Vše vám najednou přijde nijaké. Dojme vás jakákoliv maličkost a vy vlastně ani nevíte proč. Nálad pod psa, která se táhne už druhým týdnem. Nemůžu se z toho dostat. Jediné co mě drží nad vodou je paradoxně to stále učení. Což když si uvědomíte vás moc nepovzbudí.

A pak přijde den D. Den kdy máte uplatnit své vědomosti a znalosti nasbírané z předchozích dní. Začíná ta psát test. Z počátku se vše jeví naprosto v pohodě :) víte jak vypočítat příklady, první graf taky jasný a pak to přijde. Takový ten zlom, kdy najednou nechápete co vám zadání říká. Snažíte se něco vymyslet. Ale... 
Co naplat tento test se nepodařil. Ano první momenty jsou skličující. Říkáte si proč? Vždyť jsem tomu věnovala všechno. Uroníte nějakou tu slzu. Ale pak to přijde. Ten bojovný pocit. Ten pocit pocit, který vás nutí jít dál. Ten pocit, kdy chcete sami sobě dokázat, že ještě není konec. Že tu ještě šance na úspěch přeci je.

A tak vzhůru do dalšího boje. Zejména, když vidíte jak je venku krásně. Jedna procházka v lese a je happy mood je tu :) A pak máte kolem sebe přátele, kteří vás podpoří i v těch špatných dne. A nesmím zapomenout na rodinu, která nás neustále podporuje.


A za to všechno děkuji.

Sibling <3
Neboť to štěstíčko na nás čeká :) 
7 Dots of happiness

With Love
A.

Žádné komentáře:

Okomentovat